OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ne letošní podzim připravil Shindy pro vyznavače řekněme tvrdších odnoží metalové muziky docela slušný maratón koncertů, který byl odstartován ve středu 18. září 2002 v pražských Klánovicích. Hlavní hvězdou onoho večera byli američtí brutalizers DYING FETUS, kterýmžto společnost dělali stylově zpříznění amíci MONSTROSITY, holanďané HOUWITSER, slováci SYNTHETICALLY REVIVED a pražáci SARCOM. Díky časové prodlevě začátku akce nakonec nevystoupila naděje Shindyho stáje INTERVALLE BIZZARE.
Krátce po šesté se už začínají kolem klubu Black pes na pražské periferii v Klánovicích, tradičního to místa převážně death metalových koncertů, shlukovat tradiční a známe postavičky navštěvující všechny akce podobného zaměření. Pokec s přáteli přerušuji kolem sedmé hodiny večerní, kdy končí zvukovka první kapely v pořadí – SARCOM a začíná se hrát. O této bandě jsem do středy věděl pouze to, že existuje, takže jsem byl velice zvědavý, co nám předvede. Já osobně jsem zklamaný rozhodně nebyl. Technický a našlapaný death metal, ne nepodobný americkým vzorům, dokázali ocenit i fandové, čehož si kluci ze SARCOM velice pochvalovali. Kvarteto v klasickém složení bicí, kytara, basa a zpěv představovalo velice slibný začátek středečního (pod)večera. Takže si píši další zajímavou bandu do svého deníčku ….
Jako druhá se místo mediálně prezentovaných TYPHOID obecenstvu představila poměrně neznámá banda SYNTHETICALLY REVIVED. Ostatní mě ubezpečovali, že se jedná o slovenské DISGORGE. Bohužel, jejich tvorba se nesla v příliš monotónním hrubozrnném death/grindu. Kolovrátek tvrdých rifů brzy omrzel. Vokální linka trpěla stejnou vadou jako hudba samotná a tak jediným zpestřením bylo pěvcovo bílé tílko – starší ročníky si mohli zavzpomínat na období spartakiád.
Holandské militanty HOUWITSER jsem v Praze viděl poprvé ačkoliv se v naší malé zemičce objevují poměrně často. Že v případě HOUWITSER jde hlavně o show a až potom o muziku, mi snad nikdo oponovat nemůže. Ne, že by hudba této bandy byla špatná, právě naopak, ale na druhou stranu je nutné říci, že nepřináši nic, čím by vybočovala z již poměrně široké řady nadprůměrných death/grindových kapel. Poměrně jednoduché a přímočaré muzice je přizpůsobena i image vokalisty, který se předváděl s kuklou na hlavě jako bankovní lupič anebo příslušník elitní zásahové jednotky (doplňte si, co vám více vyhovuje). Osazenstvo z předních řad je naprosto spokojené, skvěle si s HOUWITSER zařádilo a cíl – zanechat starosti všedního dne doma, byl splněn. Nic více, nic méně.
Na řadu přichází americká legenda floridské školy death metalu - MONSTROSITY. Mé dojmy z jejich vystoupení jsou poněkud rozporuplné, za což může hlavně ne zrovna přesvědčivý výkon vokalisty. MONSTROSITY znám spíše ze starších desek, hlavně z podle mě z té jejich nejlepší “Millenium“ z roku 1996, od kterého pravda už nějaký ten pátek uběhl. V poslední době jsem o kapele moc neslyšel a soudě dle pražského vystoupení, musím se přiklonit k mínění, že její sláva je už na značném ústupu. Na druhou stranu nemohu tvrdit, že by mě MONSTROSITY nechali úplně chladným. Staré a prověřené fláky mají v koncertním provedení stále svoji sílu. Bicmen Lee Harrison byl ten večer zjevně nějsilnějším článkem a síla zvuku linoucího se z jeho artilérie vzbuzovala respekt. I přes moje výhrady zůstávají MONSTROSITY stále jednou z vůdčích kapel death metalového hnutí a moc si přeji, aby se kapela nadechla k nové zteči, což v praxi znamená vydání další skvělé desky.
DYING FETUS – začnu od konce. Po shlédnutém galapředstavení jsem si zařadil americké drtiče do pomyslné síně slávy. Je to především skutečností, že své studiové výtvory dokáží při live vystoupeních odprezentovat s ohromnou jistotou a suverenitou. Nelze proto vyzdvihnout nějaký z nástrojů či vokální vichřici holohlavého komanda. Vše je v báječné symbióze. Energie z účinkujících se jako rajský plyn rozšířila mezi přítomné a mnohým přinesla stav nirvány, třeba při songu “Killing On Adrenaline“. Vzrušení dvakrát vystupňovala ještě lepá děva, která se rozhodla předvést své ladné křivky po boku muzikantů, pouze s horním dílem spodního prádla roztančila své tělo v rytmu smrtícího kovu. Hodinová lekce death/grindu utekla jako tichý pšouk a nezbylo než před půlnocí vykročit k domovu.
dalas + millhouse
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.